Nahoru (nadřízený prvek) Dolů (podřízený prvek) Nahoru (nadřízený prvek) Dolů (podřízený prvek) VRAM Knihy VRAM Knihy

Vratislav Mlčoch

Rezatý pohádky o rezaté princezně a rezatým klukovi


Tento příběh se stal docela nedávno. Obě holčičky, o kterých vypráví, jsou ještě pořád malé holky a děda, který byl s nimi, je pořád stejný děda a zestárl jen malounko. Takže, jak to vlastně bylo?

To byly dvě holčičky, Nikolka a Tina. Nikolka tenkrát ještě nechodila do školy a Tina, která je menší, začala právě chodit do školky. Obě holčičky jely se svým dědou na návštěvu za svým bratránkem Tomíkem, který měl zrovna narozeniny a byl stejně velký jako Tina, a vezly mu spoustu pěkných dárků. Všichni tři jeli vláčkem do města, kde Tomík bydlel. Je to dlouhá cesta, vláčku trvá zhruba dvě hodiny i když je rychlík, a pro malé holčičky jsou dvě hodiny dlouhá doba na sezení ve vlaku. Ale obě dvě jezdily vlakem rády, děda je brával na výlety vlakem, které vždycky dobře dopadly, a tak si troufl s nimi jet. Nikolka s Tinou se na cestu moc těšily, ani dospat nemohly, a samým rozčilením jen poskakovaly. Ale nezlobily, dědy se způsobně držely za ruku, vyptávaly se na všechno možné a děda jim všechno vysvětloval.

Zpočátku se obě holčičky chovaly velice způsobně. Sledovaly z okna ubíhající krajinu a děda jim o ní vyprávěl, ale to je záhy omrzelo. Pak si chvíli hrály s hračkami, které si vzaly na cestu a prohlížely si dárky, které vezly Tomíkovi, ale ani to jim dlouho nevydrželo. Už nevydržely klidně sedět, začaly pobíhat po kupé a poskakovat. V kupé kromě nich nikdo nejel a i vagon, ve kterém seděli, byl téměř prázdný, takže to nikomu nevadilo a děda je nechal, protože chápal, že tak malé holčičky dlouho sedět nedokážou. Nikolka s Tinou nejen poskakovaly, ale lozily i po sedadlech a skákaly z nich dolů na zem a zkoušely i vyskakovat na sedadla. To se samozřejmě nesmí, ale děda je pro tentokrát nechal dělat i tato alotria, aby se vyřádily. A třetímu vagonku za lokomotivou, ve kterém jeli, byla cesta také dlouhá, také se nudil a holčičí poskakování se mu líbilo, bavilo ho to a sám začal také trochu poskakovat. Ostatní vagonky se tím také bavily a malounko poskakovaly a pohupovaly se také. Vagonky jsou uličníci, jen se tak vezou za lokomotivou a tak mají čas a chuť vyvádět lumpárny. Při jízdě se na kolejích houpou, poskakují a drncají, některé škodolibě zlobí cestující tím, že jim nedovolí otevřít okno nebo naopak zavřené okno stále otevírají, nenechají na WC téct vodu nebo naopak tam udělají potopu a vůbec vyvádějí pěkné rošťárny.

Lokomotivě se to ale vůbec nelíbilo. Lokomotiva má těžkou a zodpovědnou práci, musí táhnout za sebou všechny vagonky a musí dbát o to, aby všichni dojeli včas na správné místo, a tak nemá čas na lumpárny a ani smysl pro legraci. „Co je to tam vzadu,“ houkla podrážděně ale nikdo na ni nedbal a poskakování vesele pokračovalo. „Kdo to tam houpá celým vlakem?“ začala se lokomotiva vážně zlobit. „To dělá třetí vagonek,“ žalovaly ostatní vagonky. „Hned toho nech nebo vlak vykolejí,“ nakázala třetímu vagonku lokomotiva. „Ale to já nedělám, to dělají Nikolka s Tinou, které se mnou jedou,“ bránil se třetí vagonek. „No to jsou pěkné uličnice,“ zlobila se lokomotiva, „to je rodiče nenapomenou?“ „On s nimi jede děda a ten je nechá,“ vysvětloval vagonek. „Ten děda je taky pěkný uličník, když je nechá,“ durdila se lokomotiva, „a kde je průvodčí?“ „Ten je u mě vzadu a neví, co se děje,“ řekl poslední vagonek.

„Dědo, prý jsi uličník,“ chichotaly se obě holčičky, které to slyšely a na chvíli nechaly poskakování. „No, vás dvě lokomotiva taky nechválila,“ napomenul je děda. „Raději toho nechte a sedněte si vedle mne, budu vám vyprávět pohádku o rezatým klukovi jak ukradl lokomotivu,“ vzpomněl si na pohádku, kterou mu vyprávěl jeho otec když byl malý a zlobíval. Miloval ji, rád ji vyprávěl své dceři, matce obou holčiček, a dodnes na ni rád vzpomínal. „Proboha, tu raději ne,“ zhrozila se lokomotiva, která tu pohádku znala tak jako všechny lokomotivy široko daleko. „Ale už to mají jen kousek, snad tam dojedeme než to děda dovypráví a než ty dvě uličnice zase něco vyvedou!“ zklidnila se a začala ujíždět o sto šest. I vagonky se zklidnily a začaly poslouchat, protože tu pohádku na rozdíl od lokomotivy neznaly. „Kdo to byl rezatej kluk a jak ukradl lokomotivu?“ vyzvídaly Nikolka s Tinou, které tu pohádku také neznaly. „Tak klidně seďte a poslouchejte, všechno vám to povím,“ slíbil děda a začal vyprávět.


Jak rezatej kluk ukradl lokomotivu

Rezatej kluk bydlel se svou maminkou v jednom velkém městě. Tatínka neměl a maminka sama na jeho výchovu nestačila. Byl o něco větší než je Nikolka a byl veliký uličník. Nikoho neposlouchal, ani maminku ani paní učitelku ne, a ve škole a doma si dělal, co chtěl. Do školy skoro vůbec nechodil, raději vyváděl lumpárny venku na ulici a ve škole se objevil jen když venku lilo jako z konve a on kvůli tomu nemohl dělat ta svoje alotria. Však také kvůli zameškaným hodinám vyučování musel za trest dvakrát opakovat první třídu! Skoro vůbec se nemyl, takže byl celý černý jak byl umouněný, jen na hlavě mu svítily rezaté vlasy, které se nepoddajně ježily na všechny strany, až mu kolem hlavy vytvářely hotovou rezatou svatozář. I když byl celý umouněný, ty rezaté pačesy se jakýmsi divem vůbec nešpinily a pořád krásně svítily. Proto mu také všichni říkali rezatej kluk a nikdo vlastně nevěděl, jak se správně jmenuje.

Druhá věc, co na něm svítila, byly jeho oči. Byly velké, výrazně zelené, a jako by v nich sedělo tisíc čertíků. Blýskaly a zářily neplechami, stále rychle pátraly po okolí, chvilku nedokázaly spočinout na jedné věci, těkaly z předmětu na předmět. Obličej měl souměrný, s hrbolatým nosem, který si přerazil, když jako malé děcko lozil po stromě a ujely mu na větvi nohy. On to nechal být a před maminkou se schovával, dokud se mu to samo nezahojilo, a ten hrbol mu na nose zůstal už nadosmrti. Jeho ústa byla pořád trochu pootevřená a v koutcích mu stále seděl malý pobavený úsměv. Postavu měl drobnější, subtilní, velice mrštnou a ohebnou. Uměl rychle utíkat, na vše vylézt, vším se protáhnout. Byl bystrý, dokázal se rychle orientovat v nepřehledné situaci a měl velkou přirozenou inteligenci. Ale učení ve škole mu vůbec nešlo. Byl velice neklidný jako jeho oči, chvilku nepostál, neposeděl. Ale hlavně ty rezaté pačesy, zelené neposedné oči a usmívající se ústa jasně ukazovaly, co je zač, jak veliký uličník to stojí před vámi.

Tak třeba když ho maminka poslala aby se umyl, pocákal celou koupelnu vodou, namočil mýdlo i ručník ale sebe ani trochu a když se maminka divila, že je pořád stejně špinavý, řekl, že lépe to nejde. A ve škole, pokud se tam vůbec objevil, vyváděl tak, že hanba mluvit a paní učitelka byla raději, když tam nebyl, protože pak byl při vyučování klid. Zlobil nejen paní učitelku tím, že vyrušoval, ale i ostatní děti, po kterých stále něco házel nebo je šťouchal, tak jako tak nic neuměl, protože se vůbec neučil, a byl naprosto nepolepšitelný.

Rezatej kluk s maminkou bydleli kousek od nádraží a rezatej kluk tam rád chodil dívat se na vláčky. Přitom vždycky něco vyvedl, třeba vylezl na nákladní vlak a skákal z vagonu na vagon, a železničáři se zlobili a honili ho, ale on jim vždycky utekl. Nebo nastoupil bez lístku do vlaku a před panem průvodčím se schovával na záchodě a za jízdy otevíral dveře, takže málem vypadl z vlaku. Všichni na nádraží ho znali a třásli se hrůzou, kdy se zase objeví a co vyvede. A to nebylo jen na nádraží, hrůzou se třáslo celé město.

Jednoho dne hned ráno místo do školy zašel na nádraží a tam stála lokomotiva připravená k jízdě. Pan strojvůdce si odběhl pro svačinu do kantýny a zapomněl ji zamknout. Rezatej kluk hned do ní vlezl a moc se mu líbily všechny knoflíky a páčky, které pan strojvůdce má v kabině. A ten velký červený, který se mu nejvíc líbil, hned vyzkoušel a lokomotiva hlasitě zahoukala. Rezatej kluk se lekl, zmáčkl v panice nějaké knoflíky a páčky, stoupl omylem na pedál a lokomotiva se rozjela. Rezatej kluk nadšením vykřikl a na pedál stoupal víc a víc a lokomotiva jela rychleji a rychleji, až po kolejích doslova letěla. A rezatej kluk nadšením jen zářil, jeho oči svítily jako dva reflektory.

Když pan strojvůdce uslyšel zahoukání, vyběhl rychle z kantýny, ale už jen viděl, jak lokomotiva mizí v dálce. Rozběhl se za ní, ale kdepak aby ji dohonil. Tak utíkal za panem přednostou stanice. „Někdo mi ujel s lokomotivou!“ křičel na celé nádraží. „Kam jeli?“ optal se ten a když pan strojvůdce ukázal směr, pan přednosta začal hned telefonovat na ostatní nádraží po trati. „Po kolejích se k vám řítí lokomotiva řízená neznámou osobou. Uvolněte trať a zastavte ji, než se stane neštěstí!“ křičel zoufale do telefonu. A výpravčí na nádražích po trati dělali lokomotivě volnou cestu a mávali na ni plácačkami, aby zastavila. Rezatýmu klukovi se to líbilo, mával výpravčím na oplátku, ale zastavit ho ani nenapadlo. „Lokomotivu řídí rezatej kluk,“ zhrozili se výpravčí, kteří ho uviděli, a hned volali na policii. Velitel strážníků poslal za lokomotivou tři auta s houkačkami, ale lokomotiva byla rychlejší. „Co budeme dělat, musíme ji nějak zastavit než se stane neštěstí,“ zoufali si všichni na dráze a přemýšleli, jak lokomotivu zastavit aby přitom nevykolejila a nerozbila se.

„Už to mám!“ vykřikl najednou jeden mladý železničář na jedné malé stanici. „Po cestě je tunel a ten ucpeme peřinami. O ty se lokomotiva zastaví a přitom se jí nic nestane.“ A všichni začali hned telefonovat, shánět auta a peřiny po celém kraji a vozit je k tunelu, ke kterému se lokomotiva kvapem blížila. „Honem, honem, ať to stihneme než sem dorazí!“ pobízeli přitom jeden druhého. A stihli to jen tak tak, tunel ucpali peřinami jen chvilečku před tím, než se na kolejích objevila lokomotiva pronásledovaná třemi policejními vozy se zapnutými majáky.

Rezatej kluk na lokomotivě si cestu stále náramně užíval. Měl radost z toho, jak lokomotiva plnou rychlostí projížděla nádražími až to zahučelo a lidé na perónech zděšeně uskakovali, jak se v zatáčkách nebezpečně nakláněla, bavily ho i policejní vozy, které lokomotivu pronásledovaly a chvílemi se k ní nebezpečně přibližovaly, zatímco na jiných úsecích trati jim lokomotiva vesele ujížděla. Sledoval rychle míjející krajinu kolem trati a nevěnoval žádnou pozornost železničním návěstím a semaforům podél trati, protože jim jednak nerozuměl, jednak se jimi tak či tak nehodlal řídit. Když v dálce uviděl tunel na trati, začal se hned těšit jak jím lokomotiva plnou rychlostí proletí a jak to hrozitánsky zahučí. Proto ještě trochu zrychlil, zavřel boční okénko, aby mu vzdušný vír v kabině nenatropil nějakou paseku, a pořádně se usadil ve strojvůdcovském křesle. Na trať se moc nedíval.

Železničáři, kteří tunel ucpávali peřinami, se se strážníky v autech po celou dobu domlouvali mobilními telefony. Strážníci je nejen požádali, aby tunel důkladně ucpali, ale aby se také schovali podél trati, aby mohli zasáhnout, kdyby lokomotiva s rezatým klukem vykolejila a narazila do stěny tunelu. Strážníci se báli, že by v takovém případě nemuseli stačit na záchranu lokomotivy. Železničáři strážníky poslechli nejen z obavy o lokomotivu, ale také proto, že toužili rezatýho kluka osobně dopadnout a postarat se, aby byl náležitě potrestán za všechna alotria, která vyváděl.

Zejména přednosta stanice, u které rezatej kluk bydlel a odkud lokomotivu ukradl, společně se strojvůdcem, kterému rezatej kluk tu lokomotivu ukradl, bažili po pomstě. Nelitovali dlouhé cesty, nelitovali námahy, sedli do auta a uháněli celou cestu za lokomotivou a za strážníky. Oba byli vzteky celí rudí, oba celou cestu velice láteřili a telefonicky se domlouvali s ostatními železničáři jak rezatýho kluka chytit a postarat se, aby byl od něho na dlouhou dobu pokoj. Povzbuzovali je líčením lumpáren, které v poslední době rezatej kluk vyvedl, takže všichni železničáři kolem trati byli dobře informováni, co je rezatej kluk zač a co od něho mohou všichni očekávat.

Peřin, kterými byl tunel ucpán, si rezatej kluk všiml až na poslední chvíli, když už bylo pozdě něco udělat. Proto do nich lokomotiva narazila v plné rychlosti, až to hrozitánsky žuchlo. Lokomotiva peřiny před sebou tlačila tunelem, peřiny se trhaly a peří z nich lítalo na všechny strany až byl tunel plný peří, které z něj vylétávalo ven a vířilo ve vzduchu za lokomotivou. Ale ukázalo se, že to byl dobrý nápad, lokomotivě se nic nestalo, nevykolejila, nerozbila se ale stále zpomalovala až nakonec, zhruba uprostřed tunelu, se úplně zastavila. To už k ní dobíhali první železničáři, kteří byli schovaní nejblíže k tunelu, a také dojeli strážníci s houkajícími auty.

Železničáři spolu se strážníky lokomotivu v tunelu obklíčili, vylezli na ni a vnikli do ní, rezatýho kluka chytli, vytáhli z lokomotivy a předali ho strážníkům. Ti rezatýho kluka spoutali, posadili dozadu do auta, z každé strany se k němu posadil jeden strážník, aby rezatej kluk po cestě neutekl, a zavezli ho do nejbližšího města, kde ho strčili do černé díry, aby se polepšil. A nechali ho v ní pěkně dlouho, protože to byl velikánský uličník, za kterého se nikdo, ale vůbec nikdo nepřimluvil.

Jenže copak se nějaký správný rezatý kluk někdy polepší? Na takového je každá černá díra krátká a hned jak ho z ní pustí, začne zase vyvádět lumpárny. Zrovna tak i ten náš, v černé díře mu nepřestaly svítit oči, úsměv z koutků úst mu zmizel jen nakrátko a jen jak se dostal z černé díry ven, začal zase s neplechami. Ale o nich už je další pohádka.


„A budeš nám ji, dědo, vykládat,“ žadonily hned Nikolka s Tinou, které celou dobu pěkně seděly, ani nedutaly zrovna tak jako vagonky, které také poslouchaly pohádku zatímco lokomotiva s nimi uháněla dál a dál. „Jasně že budu, a nejen o rezatým klukovi, ale také o rezaté princezně, která byla taky velká uličnice,“ sliboval děda, protože chtěl popustit uzdu svojí fantazii a potěšit tak sebe i vnučky. „Ale teď už ne, za chvilku budeme vystupovat. Honem skliďte všechny hračky, ať tu něco nenecháme!“ A po chvíli skutečně vláček zastavil a všichni tři vystoupili na svém nádraží.

„No sláva, už jsou venku, už nic nevyvedou,“ oddechla si lokomotiva, když je všechny uviděla stát na nástupišti. „Pojďte, zamáváme vláčku a rozloučíme se s ním,“ vybídl holčičky děda a ty začaly mávat a volat „Ahoj, vláčku!“ „Vždyť to jsou docela hodné a hezké holčičky, žádná hrozná zlobidla,“ zabroukala smířlivě lokomotiva, zahoukala na rozloučenou a rozjela se na další cestu. Vagonky ji poslušně následovaly a na rozloučenou s holčičkami a dědou mrkaly na ně v poledním slunci okénky. A holčičky s dědou pomalu odešly do nádražní budovy, kde už na ně čekali strýc Jeník s Tomíkem. „Ahoj holky,“ vítal je hlasitě Tomík a rozběhl se jim naproti. Na hlavě mu přitom zářily krásně rezaté vlásky a pod nimi mu svítily velké jasné oči.


Ukázka z knížky Rezatý pohádky