První pohádka o pokladu

Zdál se mi, lásko moje, takový zvláštní sen, psal jsem své milované Jitřence. Nevím proč a jak, ale ocitl jsem se v temné hluboké jeskyni a po pás v řídkém a páchnoucím bahně jsem se pomalu brodil hlouběji do temnot. Nevím, co jsem tam hledal a proč jsem tam vůbec lezl, ale něco mne táhlo dál a dál i když jsem se v té temnotě velice bál a neviděl jsem, kam jdu ani kam došlapuji, protože jsem neměl žádnou lampu. Tak silné bylo to nutkání, kterému jsem podléhal.

Jak jsem se tak brodil v tom řídkém bahně, znenadání jsem nohou narazil na velký tvrdý předmět. Ohnul jsem se a rukama jsem nahmatal jakousi truhlici s rukojeťmi na bocích. Instinkt mi řekl, že toto je přesně to, co jsem hledal. Uchopil jsem tu truhlici, s obtížemi ji zvedl, protože byla těžká, otočil jsem se a vydal se na zpáteční cestu k malému světlému bodu v dálce, ke vchodu do jeskyně.

Cesta zpět byla ještě mnohem těžší, protože truhlice byla opravdu hodně těžká a špatně se nesla, já byl navíc stále po pás v bahně a musel jsem nakračovat velice opatrně, abych neupadl, nedej bože si nezlomil nohu nebo nezapadl do nějaké díry. Cestu jsem nohama doslova vyhmatával. Ale světlý bod v dálce se čím dál více zvětšoval, jak jsem se k němu blížil, bahno bylo postupně stále mělčí a mělčí a já jsem se celý utahaný nakonec ocitl venku, truhlici stále v rukou.

Stál jsem na mořském pobřeží na jakémsi ostrově někde v tropickém moři, nejspíše na bájném Ostrově pokladů, kde si dávní piráti ukrývali svou kořist. S truhlicí stále v rukou jsem se dopotácel k moři a začal jsem ji pečlivě omývat v mořské vodě. Jak jsem ji postupně zbavoval ulpěného bahna, objevovala se mi před očima nádherná truhlice ze vzácného cizokrajného dřeva, tak krásného a tak cizokrajného, že jsem vůbec netušil, jak se nazývá, do kterého byly vyřezány podivné ornamenty, jaké jsem dosud nikde nespatřil. Vzdáleně připomínaly ornamenty indiánských předkolumbovských civilizací. Truhlice byla zdobena a chráněna umným kováním, rovněž neobyčejných tvarů, a opatřena bytelným zámkem.

„Musíš s ní zacházet opatrně,“ uvědomil jsem si. „Něco takového nesmíš poškodit žádným násilím, ani netrpělivostí, ani unáhleností,“ kladl jsem si na srdce, když jsem si ji prohlížel. S jistými obtížemi se mi podařilo odemknout zámek a truhlici otevřít. Když jsem ji otevřel, zatajil se mi dech. „No tohle, poklad Ali Baby,“ přišlo mi na mysl. Truhlice byla po okraj naplněná drahocennými předměty a klenoty, drahokamy a velkými zlatými mincemi. Pomalu jsem se probíral těmi poklady, bral je do rukou a pozorně prohlížel. Bylo mi jasné, že jsem objevil poklad nesmírné ceny, že jsem z té temnoty a z toho odporného bahna vynesl něco, co dokáže změnit celý můj život, co navždy ovlivní můj osud. Když jsem mezi těmi drahocennostmi objevil i královský diadém, celý ze zlata a posázený drahokamy nesmírné ceny, věděl jsem s jistotou, že ten poklad jsi ty sama.

Postupně jsem se propracovával ke dnu truhlice. Další a další drahocenné předměty jsem bral do rukou a s velikou úctou a něhou je kladl do písku vedle truhlice. „Můj Bože, jak jsem mohl najít něco tak krásného?“ žasl jsem. „Čím jsem si takový poklad zasloužil?“ nešlo mi na rozum. Doslova jsem se s nimi mazlil, kochal jsem se jejich krásou, umem, se kterým byly zhotoveny, a nádherou, kterou se honosily. Nakonec jsem se dostal až na samé dno. Mezi zlatými mincemi a drahokamy, které ležely na dně truhlice, tam spočívala nevelká zlatá mušle, celá posázená drobnými rubíny a zdobená překrásnými rytinami, na kterých byly výjevy z milostného života antických bohů. Z její krásy mne přecházel zrak.

Mušličku jsem vyňal a nábožně si ji začal prohlížet. Hladil jsem ji, prsty jemně přejížděl po rytinách a rubínech, otáčel ji v rukou, voněl k ní a líbal ji, tak mne její nádhera uchvacovala. „Můj Bože, taková nádhera,“ šeptal jsem uchváceně. „Nikdy bych si něco tak krásného nedokázal ani představit, natož pak očekávat, že to budu držet v rukou!“ Jemně jsem přejížděl po jejím okraji, kde se otvírala, až jsem narazil na drobnou západku, která ji držela uzavřenou. Západka snadno povolila a mušlička se mi v rukou rozevřela. Jen jsem okouzlením vydechl. Uvnitř byla vyložena malými perličkami, jednou těsně vedle druhé, takže přímo sváděla k tomu, aby moje prsty jemně vklouzly dovnitř a polaskaly se s hladkostí a jemností těch perliček.

Mé prsty něžně klouzaly po perličkách a já jsem žasl. Perličky byly tak uloženy, že se pod mými prsty otáčely a přitom vydávaly jemné tóny znějící mým uším jako rajská hudba. Pozvedl jsem mušličku až ke své tváři, abych lépe slyšel, a pokračoval v jemném laskání perliček. Hudba, která z nich vycházela, mne uchvacovala, nemohl jsem se jí nabažit. „Nádhera, absolutní krása,“ přicházelo mi na mysl. „Něco takového snad nemůže být z tohoto světa!“ Zavřel jsem oči a zcela jsem se soustředil na svůj sluch a hmat. Záhy jsem seznal, že hudba se mění nejen podle tlaku a hbitosti mých prstů, ale že se její tóny mění i podle místa, kde se moje prsty pohybují.

Učil jsem se rychle a brzy jsem dokázal svými prsty vyloudit v mušličce hotový symfonický koncert. Zaujalo mne to tak, že jsem přestal vnímat míjející čas. Seděl jsem na břehu jemně šumícího moře a naslouchal tónům znějícím z mušličky. Mé laskání perliček mělo nevídaný efekt. Jak jsem stále tu jemně, tu drsněji přejížděl vnitřkem mušličky a pronikal hlouběji a hlouběji, hudba postupně stále sílila a jakoby se přidávaly další nástroje symfonického orchestru. Nejprve to byly jen housle a flétny, nyní už zněly všechny smyčce a dechy včetně kontrabasů a tub. „Ach Bože, můj Bože, to je krása!“ šeptal jsem ohromeně a na nic lepšího jsem se nezmohl, jak jsem byl uchvácen.

Jak hudba sílila, tak se mušlička v mých rukou začínala chvět. Držel jsem ji jemně ale pevně aby mi nevyklouzla a neupadla do písku. Tóny hudby i chvění pod mými dotyky stále sílily až najednou u mého ucha zazněly silné údery tympánů a chvění přerostlo v divoké otřesy. Na chvíli jsem se zarazil, ale vzápětí jsem pokračoval v laskání. Tympány se rozezněly plnou silou, údery následovaly jeden těsně po druhém, a otřesy přešly v prudké škubání. Orchestr v mušličce hrál forte fortissimo, tympány mi bubnovaly do uší, až mne sluch přecházel, a škubání bylo tak silné, že mi mušlička několikrát málem vyklouzla z dlaně. „Lásko moje, sluníčko moje,“ šeptal jsem jí něžně, protože jsem začínal něco chápat. „Miluji tě, moc tě miluji!“

Ale fortissimo netrvalo dlouho zrovna jako škubání. Orchestr se najednou ztišil, mušlička se už jen zachvívala a moje prsty zněžněly. Perličky jsem už jen něžně laskal dokud její tóny úplně neztichly a mušlička nespočinula v mé dlani nehybně. Přestal jsem s laskáním a otevřel oči. Zapadající slunce mi svítilo rovnou do očí, ale pranic mi to nevadilo. Seděl jsem na břehu moře ještě hodnou chvíli s mušličkou v dlani, neschopen myšlenky ani pohybu. Jen jsem se jemně usmíval. Po chvíli jsem mušličku zvedl k ústům, celou ji něžně zulíbal jak zevnitř tak zevně, až mi jemňounce znovu na chvilku zahrála svou rajskou melodii, pak jsem ji jemně zavřel, zajistil západkou a uložil zpět do truhlice. „Pojď, ty moje, dám si tě zpátky, aby se ti nic nepřihodilo, abys mi zůstala v pořádku,“ napůl jsem řekl, napůl pomyslel. Postupně jsem k ní pečlivě uložil i ostatní drahocennosti. Truhlici jsem uzavřel, zvedl ze země a vydal jsem se s ní ke své lodi. Nesl jsem ji tiše a pokorně, ale byl jsem plný nádherných pocitů. V rukou jsem měl poklad nesmírné ceny, nepopsatelné nádhery. Cítil jsem se jako král, ale byl jsem přitom naplněn pocitem velké vděčnosti a pokory. „Už si moc nevzpomínám, co jsem dělával dosud,“ uvědomil jsem si, „ale opravdový život mi začíná až dnes.“

A to vše díky tobě, lásko moje překrásná, nesmírná, věčná. Jako v této pohádce, i ve skutečnosti tě nadevše miluji, byl jsem a zůstanu navždy jen a jen tvůj, dokončil jsem první pohádku pro svou milovanou.

Ukázka z knížky „LASKÁNÍ…“