Nahoru (nadřízený prvek) Dolů (podřízený prvek) VRAM Knihy Nahoru (nadřízený prvek) Dolů (podřízený prvek) VRAM Knihy

Pro ségru všecko

Zamiloval jsem se do ní hned, jak jsem ji uviděl. Koukla na mě těma svejma modrejma, velikejma, jasnejma kukadlama a nahodila ten svůj veselej, neodolatelnej úsměv a já jsem byl ztracenej. Stál jsem jako přikovanej a koukal, jak ve vzduchu třepe svejma růžovejma nožičkama a ručičkama když ji máma přebaluje, protože ji zrovna přivezla z porodnice a ségra se samou radostí z toho, že je s náma doma, podělala. Táta byl z ní taky celej vedle a úplně se s mámou zapomněl pohádat, kdo za co může.

My totiž máme doma Itálii zpestřovanou nepřetržitejma erupcema obou tamních sopek, Vesuvu a Etny. Máma bejvá ta Etna, ale je to fuk, jsou k nerozeznání. No a já se ségrou jsme něco jako Pompeje, to popelem zasypaný město na úpatí sopky. Ti dva blázni, naši rodiče, když se dostanou k sobě, tak na sebe začnou řvát kdo co způsobil, pak se zavřou do ložnice a vlítnou na to tak, že se třepe celá ulice, a jen co toho nechaj, řvou na sebe dál. Ještě že choděj do práce, aspoň chvíli bejvá doma klid. Mě už to tak nebere, už jsem zvyklej a otrlej, ale ségra, když slyší ten řev, začne bulit a pak je nejlepší, když ji popadnu a zdrhnem někam pryč.

Navíc táta je vztekloun s rukama jak lopaty, co pro ránu nejde daleko, a máma je jako on a má furt po ruce vařečku, tak je fakt nejlepší, když se klidíme z rány. Nemůžu vidět, když ségra za nějakou blbost dostává mazec a tak raděj beru ty její průšvihy na sebe, však jsem zvyklej a otrlej. Celá ulice ví, jak to u nás chodívá a tak máme u všech mejch kámošů azyl na tak dlouho, jak potřebujem a navíc většinou dostaneme i nějakej ten pamlsek. Domů pak jdeme až večer, až se situace kvůli telce uklidní.

Kluci si nejprv ze mě dělali srandu, že vozím kočárek se ségrou, ale já jim řek „vy volové, přece nevadí, že je to holka a mimino, je to můj jedinej sourozenec a kámoš, co kdy budu mít, protože naši už žádný další děcko mít nebudou!“ Navíc se brzo ukázalo, že ségra je správná holka co nezkazí žádnou srandu a hraje si s náma naše klukovský hry, protože další holky v naší ulici jaksi nejsou. Já jsem jenom o osm let starší než ségra, tak mezi náma není až tak velikej věkovej rozdíl, aby to při hrách nějak moc vadilo. Ségra je ještě ke všemu zvědavá a chytrá jako opice a mě baví jí všecko vysvětlovat a učit.

Když mně bylo osmnáct tak jsem neprodleně vypadl z té naší Itálie, ale záhy se ukázalo, že tam ségru nemůžu nechat samotnou s rodiči a tak jsem se musel za ní vracet. Ale svůj byteček jsem si nechal, bylo to naše útočiště před italskými bouřemi. Rodiče se totiž rozvedli, ale k jejich zklidnění to nevedlo, sortiment hádek se rozrostl o hádky o majetek. Bydleli dál spolu a dál spolu souložívali jako předtím jen s tím rozdílem, že všecko bylo o moc bouřlivější. Teď už jsem tam s nimi ségru nemohl nechávat vůbec, protože jim byla svěřena do střídavé péče, dalšího zdroje věčnejch hádek.

Když bylo ségře čtrnáct tak situace začínala gradovat. Poměry u nás doma se stávaly nesnesitelný a neudržitelný. Ségřina puberta byla jako benzín vylitej do požářiště. Všechno vzplanulo do obludnejch rozměrů a nešlo to nijak uhasit. Chvílemi to u nás doma vypadalo, že se všichni pozabíjíme. Šlo i o to, aby ségra neutekla předčasně z domu, nechytla se bůhví koho a neskončila bůhví kde, nejspíš v nějakým hampejzu. Měl jsem o ni šílenej strach, rodiče zřejmě taky, ale domluvit se jsme prostě nedokázali. Vždycky se našel někdo, kdo jakýkoliv rozumný řešení zablokoval. Naštěstí čas hrál nám dvěma do karet, protože ségra jako patnáctka by začala mít jistý práva včetně rozhodovacích, navíc čtyři roky do plnoletosti už nebylo tak dlouho. Chtěl jsem si ji vzít k sobě, ale oba rodiče byli silně proti tomu a my jenom čekali na vhodnou příležitost k rozhodnýmu kroku. Jenže právě tehdy do nás udeřil blesk. Řacha to byla jako hrom.

Při zběžný lékařský kontrole mi objevili leukémii. Když jsem si o nemoci všechno zjistil, začal jsem šílet. „Já ještě zemřít nechci,“ rval jsem si vlasy. „Já zemřít nemůžu, já zemřít nesmím! Co by bylo se ségrou? Beton by zdrhla z domu! Vždyť já ani nemůžu do špitálu! Jak bych ji mohl chránit před těma dvěma bláznama? Z nemocničního lůžka oslabenej po chemoterapii? Blbost, úplná blbost!!!“ kroutil jsem se jako žížala napíchnutá na háček. „Copak ti dva blázni se uklidní? Ani ve špitále ne, ani u mýho smrtelnýho lůžka ne, ani na mým pohřbu ne! Ty dva neuklidní nic a nikdo! A ségru doma držím už jenom já, má ochrana! Co s ní bude?“

Co s nimi bude?

Povídka je ze života.

Pošta: babocka@vram.cz?subject=Koupě knihy Bezpečné neštěstí nebo nebezpečné štěstí&body=Kupuji e-knihu Bezpečné neštěstí nebo nebezpečné štěstí%3F a cenu 199 Kč ihned uhradím na účet č. 214497083/0800. Současně se zavazuji, že knihu nebudu dále šířit ani vcelku, ani po částech. Knihu vzápětí obdržím na tento e-mail.