Kapitola 1 - Čím se vykupuje rodinné štěstí

Nebudu vás unavovat vzpomínkami na své dudlíky a rozbitá kolena, jenom byste zívali a přeskakovali stránky. Já to ostatně někdy dělávám také. Skočím rovnou k věci, kvůli které tuto knížku máte v ruce. Jen podotknu, že pocházím ze středostavovské rodiny, mí rodiče žili spolu celkem šťastně a spokojeně a ani já, ani má o pět let mladší sestra Ema jsme nebyly žádní asociální spratci. Byly jsme taková normální, trochu rozjívená děvčata s průměrným školním prospěchem. Nic extra. Jen tak mimochodem, já se jmenuji Martina. Takže už jste jakžtakž v obraze.

Má první vzpomínka, která stojí za řeč, je z doby, kdy mi bylo kolem deseti a začínala jsem poznávat a trochu i chápat svět dospělých. Tatínek v té době to měl trochu divoké v zaměstnání, často jezdíval na řadu dní mimo domov a maminka na nás bývala sama. Jak asi čekáte, my holky jsme sice měly z rodičů respekt, hlavně z tatínka, ale když býval tak často mimo domov, tak jsme zvlčily, jak si mu maminka začala stěžovat. Prostě, trochu hůř nás začínala zvládat. Takže před jedním víkendem se doma objevily dva tenké nápravné prostředky, tedy rákosky, na každou z nás jedna, abychom se o ně nepraly, jak se ušklíbl tatínek, a aby respekt zůstal zachován za všech okolností, i mimořádný nápravný prostředek, což byl tenký ocelový prut potažený bužírkou, rovné ocelové péro, hodně pružné a svištivé.

Tatínek je donesl domů, všechny nás sezval do pokoje a balíček s těmi nástroji rozbalil. Bral rákosky do rukou, švihal jimi ve vzduchu a přísně na nás hleděl. „Vy dvě darebnice, maminka si na vás stěžuje čím dál víc a zdá se, že vás úplně přestává zvládat,“ promlouval a stále si s těmi nápravnými prostředky pohrával. „Tak jsme se s maminkou dohodli, že když budete dál vyvádět, já vás pokaždé koncem týdne náležitě odměním pomocí těchto nápravných instrumentů. Maminka mi prostě řekne, co každá zasluhujete, a já vykonám, co bude třeba. Když se budete vzpouzet a nepřijmete trest, bude to o to horší. Maminka vás přidrží a vy dostanete dvojnásobek. A kdyby ani to nepomáhalo, je zde toto ocelové péro, které způsobuje mnohem větší bolest. Kdybych vás sešvihal tímto, asi byste týden nemohly do školy a čtrnáct dnů si vůbec nesedly na zadek. Taková jelita to umí udělat. Tak pozor, holky!“ a důrazně švihl právě tím pérem. My dvě se ségrou jsme ani nedutly, jak nás ohromilo to zasvištění.

„A protože nic se nemá odkládat, padejte se obě vyčurat, ta starší první, a pak ihned nástup na exekuci!“ zaškaredil se tatínek a my jsme ani necekly a mazaly na záchod. Takový dojem na nás udělala pouhá tatínkova úvodní řeč a zlostná enegrgie, která z něj přímo sršela. Za chvilku jsme obě byly zpátky. Jednak jsme byly zvědavé, co se bude dít, jednak jsme z tatínka měly opravdu strach. V pokoji mezitím došlo k menší změně. Veliké křeslo, ve kterém si tatínek po večerech čítával a které stávalo v koutě pod lampou, se najednou ocitlo o samotě uprostřed místnosti. Tatínek stál vedle něj, v ruce tu trochu silnější rákosku a tvářil se zarputile. „Pojď sem,“ ukázal mně na křeslo. „Klekni si na něj a pěkně se ohni přes područku,“ ukazoval mi koncem rákosky. „Teď si stáhni tepláky i kalhotky pod zadek a ohni se tak, až se dotkneš rukama země,“ a já dělala, co mi poroučel. „Takhle zůstaneš, dokud neskončím, jinak to bude horší!“ zvýšil hlas a já se napjala strachem.

„Tak maminko, co tvá dcera Martina?“ optal se tatínek vyrovnaným hlasem a já se rozklepala strachem. „Jak ta se celý týden chovala?“ „Já to vidím tak na patnáct,“ řekla maminka pevným, rozhodným hlasem. „Tak jí to pěkně spočítej,“ přál si tatínek a maminka se postavila vedle mé hlavy. Ségra stála u dveří a strachy se klepala rovněž. Tatínek se postavil do příhodné vzdálenosti, rákoskou mi přejel po zadku, který se bezbranně vypínal ke stropu a švihl. Pořádně a rázně. „Jedna,“ pronesla klidně maminka a já mezitím ječela. Znovu jsem ucítila, jak si tatínek rákoskou odměřil další místo na mém zadku a vzápětí po druhém zasvištění jsem zaječela ještě o něco víc. Ta bolest byla ukrutná. „Dvě,“ odpočetla maminka stále pevným hlasem. „Neopovažuj se pohnout,“ varoval mne tatínek, když zaznamenal, že zvedám hlavu a horní polovinu těla. „Když dokážeš zlobit, musíš dokázat nést i následky,“ poučil mne, zatímco si vyměřoval další šleh. „Tři,“ slyšela jsem maminčin hlas přes svist a mé ječení. Něco v maminčině hlasu a tatínkově postoji mne varovalo, abych se ani přes tu ukrutnou bolest nepokoušela pohnout. Cítila jsem, že bych ani u ní, ani u tatínka nenašla žádné slitování, naopak. Oba byli pevní, odhodlaní, přísní. Věděli, co činí.

Než maminka napočítala do patnácti, přišla jsem málem o hlas. Při posledních šlezích jsem už jenom sípala, i když mne tatínek vůbec nešetřil, naopak, důraz jeho šlehů spíše sílil, než polevoval. „Už jsem to dostal do ruky,“ pochválil své dílo, když kontroloval mou sešlehanou zadnici. „Teď se zvedni a mazej tam do kouta, ale zadek si nechej holý. Ještě si tě potom prohlédnu,“ ukázal prstem a já poslechla. „Klekni si a natáhni ruce před sebe,“ poroučel mi dále a pak mi přes ruce položil mou rákosku. „Opovaž se ji nechat spadnout!“ zahrozil a já věděla, že nežertuje.

Než ségra přestala bolestí řvát, tak mne kolena bolela jako čert a ruce jsem málem necítila, a to ona dostala jenom deset. „Vstaň a pojď sem,“ poručil mi tatínek, „a rákosku vezmi sebou!“ Vyhrabala jsem se na nohy a já s tepláky i kalhotkami pod zadkem jsem předstoupila. „Předveď se,“ přál si tatínek a já se otočila a předklonila. „Co myslíš, maminko, stačilo to tak nebo je třeba ještě přidat?“ nechal si tatínek schválit odvedenou práci. „Já myslím, že napoprvé stačilo,“ ozvala se po chvíli rozmýšlení maminka a já si oddechla. Další šlehy jsem si rozhodně nepřála, opravdu stačilo. Zadek mne pálil jako sto čertů. „Polož rákosku na stůl a tatínkovi pěkně poděkuj,“ poručila mi maminka, „že na tebe nebyl doopravdy zlý, ale jenom přísný!“ vysvětlila mi a já pochopila, co by mne nejspíš čekalo, kdyby se tatínek vážně rozzlobil a přestal se kontrolovat. „Děkuji, tatínku,“ špitla jsem a konečně si natáhla tepláky. Ani ségra nedostala nášup a zbytek večera proběhl v klidu, jen my dvě jsme ani nedutaly a u večeře seděly se zadky nad židlemi. Druhý den odpoledne nás rodiče vzali do cukrárny na veliké zmrzlinové poháry, abychom pochopily, že trestem byly prohřešky smazány. „Ta zmrzlina za to stála,“ mrkly jsme se ségrou na sebe a maminka, která to mrknutí postřehla, jen zvedla varovně prst. Nic nekomentovala, znala svoje dvě lumpačky a tušila, jak to půjde dál.

Už večer nám oběma se ségrou úplně otrnulo a před zrcadlem jsme si prohlížely svoje zadky a počítaly jelita. Až tak moc jich nebylo, tatínek nevynakládal přílišnou sílu, spíš nás šetřil. Ale i tak to stačilo, aby druhý den ve škole bylo haló. Holky se na mne chodily dívat a zdálo se mi, že mi některé docela závidí. Stala se ze mne hrdinka, protože tak zlobit, aby měla na zadku jelita, žádná druhá nedokázala. Se ségrou jsme si ovšem dávaly pozor, aby naše zlobení bylo po celý týden v normě, takže v sobotu, když se tatínek zase ukázal doma, pro mne stačilo jen deset a pro ségru pět. „Ale tentokrát trochu víc přitlač,“ instruovala tatínka maminka, „s holkama už v úterý šili všichni čerti. Ať jim ta jelítka vydrží pálit déle!“ a tatínek poslechl na slovo a maminka při inspekci odvedené práce byla velmi spokojená. Zato já a moje zadnice jsme měly ouvej málem až do pátku.

Jenže se mnou se stalo něco podivného. Ty pálící šlehance na mne začaly působit jako afrodiziakum a já už ten samý večer nemohla jen tak usnout a pomohla mi až ruka pod peřinou. Mazlila jsem se sama se sebou a začala jsem pořádně objevovat slasti, které mi mé tělo dokáže poskytnout. Ty chvíle mi bylo krásně jako nikdy předtím a já nakonec usínala úplně uondána. Ráno, když jsem se později než kdykoliv jindy vzbudila, jsem přímo zářila štěstím. Protahovala jsem se, všelijak kroutila a ohýbala a nakonec má ruka skončila pod peřinou zas. Jenže teď už jenom na chvíli, protože z kuchyně jsem slyšela cinkající nádobí a ségřina postel byla dávno prázdná. Bylo mi jasné, že mne za chvíli přijdou vzbudit. Bylo to něco mimořádného, ta má malá rychlovka, a já jsem se ještě něco podstatného dozvěděla o svém těle.

Byla jsem úplně jiná než ségra, mnohem divočejší, průbojnější a tatínkovy rákosky jsem se od začátku moc nebála a teď už vůbec ne. Začínala jsem si dokonce ta jelita na zadku docela užívat. Pod peřinou totiž skončila i má druhá ruka, sklouzla mi na zadek a jak se ta první činila vepředu dole, ta druhá mi mačkala a hnětla zadek, aby při tom víc bolel a nakonec, přesto že to trvalo jen chviličku, já jsem se vzepjala do oblouku a užila si chvilku, kdy se mé celé tělo zmítalo rozkoší. Můj první orgasmus, při kterém jsem cítila, že tatínkova energie, vynakládaná při trestání, se mi vlila do duše a učinila mne poddajnější a vstřícnější k dalším trestům.

Ale nebyla jsem sama, kdo byl ten den ráno šťastný. Maminka v kuchyni si při chystání snídaně prozpěvovala, což jsem nepamatovala, co jsem byla na světě, a k tatínkovi se něžně tulila. I tatínek byl spokojený, také si pobrukoval a vůbec nevyhlížel hrozivě. V noci se mezi nimi zřejmě odehrálo něco, co bylo v jejich věku nečekané a mimořádné. Všechno mezi nimi bylo neobvyklé, rodiče do té doby bývali spíše rezervovaní. Teď se k sobě tulili jako mladí milenci. Tatínek dokonce přímo zářil, rovněž něco nevídaného, a po nedělním obědě nás vzal do zoo, což také nebývalo běžné. Jen u jakýchsi opic, co na nás vystrkovaly své rudé zadky, si neodpustil jedovatou poznámku a my se ségrou jsme najednou měly nejen rudé zadky, ale i tváře.

I tak bylo odpoledne krásné a já se měla v pondělí ve škole zase čím pochlubit. Ještě jeden div se se mnou stal, neseděla jsem se zadnicí ve vzduchu jako předtím, ale sedala jsem si tak, abych ty šlehance pěkně důkladně cítila a co chvíli jsem si poposedla, aby mne to pořádně zabolelo, čímž jsem si vysloužila pokárání od naší učitelky. A večer před spaním měly moje ruce pod peřinou tuze práce, jedna s kundičkou, druhá na zadku, aby mne znovu ukonejšily do sladkého spánku, a rozhodně to nebylo rychle, pěkně jsem si probádala svou kundičku a leccos nového přitom objevila.

Ale mamince samozřejmě neunikla změna, která se se mnou odehrála a tak při první příležitosti za mnou přišla s vařečkou v ruce. „Nemysli si, že nevím, co se tady v pokojíčku děje,“ šermovala mi vařečkou před obličejem a já ztuhla strachem. „Budu schválně dělat, že nic nevím, pokud mi budeš o víkendech pomáhat se snídaněmi. Jestli ne, řeknu tatínkovi, aby tě seřezal tak, že tě přejdou chutě!“ a já pochopila další důležité pravidlo, že při rozkoších je vždy něco za něco. Tak hned další víkendové ráno jsem vstala schválně dřív, udělala tatínkovi a mamince snídani a zanesla jim ji do ložnice. Jak jsem čekala, náramně se k sobě tulili a snídaně do postele jim oběma přišla náramně vhod. Já se také nasnídala, udělala jsem snídaní i pro ségru k telce a pak hned hupla do postele a v ní si to náramně užila. Ségra se v obýváku koukala na telku, rodiče si užívali v ložnici a já jsem si mohla vychutnat hned několik orgasmů, pro jistotu s cípem polštáře mezi zuby. A ještě jednu věc jsem musela při tom mívat. Malý ručník pod zadkem, abych se mohla potom pěkně celá otřít a nezaneřádila prostěradlo. Začínala jsem poznávat mokré orgasmy, a že jich bývalo!

Když jsem si události uplynulých dní zrekapitulovala a sesumírovala, nemohlo mi vyjít nic jiného, než že rodinné štěstí u nás doma do jisté míry spočívá v mé sešvihané zadnici a pálivost mých půlek je přímo úměrná spokojenosti mých rodičů. Na druhou stranu, když jsem viděla mé rodiče, jak jim má bolavá zadnice přispívá k manželskému štěstí a spokojenosti, přestala jsem se litovat a začala jim to přát, zejména když jsem si uvědomila, že i moje ruka pod peřinou má poté důvod vykonat něco, co se mi tuze zamlouvá, a druhá přitom bolest ještě zvyšuje, aby mé potěšení bylo ještě větší. Prostě že partnerské štěstí nás žen bývá vykupováno jistou bolestí a nepohodlím, což ovšem není ani zdaleka tak vysoká cena, aby se nám to nevyplácelo, protože rozkoše, které přináší dráždění jistých míst, jsou obrovské.

Jenže ani maminčino i tatínkovo štěstí a jejich obnovená manželská láska by mi za ten můj bolavý zadek nestály, kdybych já sama z toho žádné potěšení neměla. Ale mé potěšení už hned na úvod bylo takové, že jsem nabyla přesvědčení, že se mi tatínkův výprask vyplatí, a časem, jak jsem se naučila lépe znát svou anatomii, se ještě navyšovalo. Nemalý podíl na tom měla i tatínkova energie, vyzařovaná při trestání, kterou jsem do sebe vstřebávala, celé dny uchovávala a při těch hrátkách z ní čerpala. Na rozdíl od ségry jsem si řekla, že za těchto okolností nemá smysl výt vzorná dcera, že pro všechny bude mnohem lepší, když budu přiměřeně zlobit, aby tatínek měl důvod ke své exekuci, maminka druhý den důvod ke spokojenosti, tatínek ke štěstí, má ruka důvod k práci pod peřinou a mé tělo příčinu vzpínat se do oblouku a chvět se rozkoší. A moje prdelka se s tímto smířila a svůj bolestivý úděl nesla statečně a bez odmlouvání. Co by také pro svou sousedku pipinku neudělala, že.

Ještě jednu zkušenost jsem nakonec nabyla. Jak palčivost šlehů na zadku ustupovala a vstřebaná tatínkova energie se vyčerpávala, zmenšovalo se mé potěšení z hrátek pod peřinou a současně slábla i má touha po rozkoši. A protože jsem si ty hrátky oblíbila a přinášely mi veliké uspokojení, časem jsem se na páteční výprasky začala těšit, schválně je vyvolávat a zvětšovat, aby stály opravdu za to, aby mne má jelita na zadku pořádně a dlouho bolela a já si je pak mohla celý týden patřičně vychutnávat. Copak může být něco krásnějšího, než se každý večer pěkně vzepnout do oblouku a chvět se rozkoší? A mnohdy i ráno? Mé zlobení a tatínkova následná přísnost se mi začaly opravdu vyplácet.

Jak jsem o něco později poznala, bolestivost ve vztahu se vyplácí jen za jistých předpokladů, které naši partneři a rodinní příslušníci musí nutně splňovat. Ale to předbíhám.

Ukázka z dvojknížky

MARTINA a MARTA