Nahoru (nadřízený prvek) Dolů (podřízený prvek) VRAM Knihy Nahoru (nadřízený prvek) Dolů (podřízený prvek) VRAM Knihy

Případ Fáro pro Jánošíka aneb Mrtvá žena na dálnici

* - * - *

(Samomluva hlavní hrdinky příběhu.)

_ Poslední, co si pamatuji, byl jeho rozzuřenej obličej, který ke mně obrátil, a strašlivý nadávky, který vypouštěl z úst na mou adresu. Strašlivý, hnusný spílání, urážky, které jsem si rozhodně ničím nezasloužila. A pak pěst, kterou se rozmáchl k úderu. Na mne, na ženu, která chtěla jen jeho dobro, která pro něj všechno dělala, první i poslední, která ho hýčkala, platila mu drahé oblečení, aby byl jako ze škatulky, platila i jeho koníčky, i ty dosti drahý záliby. A on na mne býval hodný, milý, rozmazloval mne, miloval mne, dělával mi potěšení jako žádnej jinej před ním. Šťastná jsem s ním bývala, taky jako nikdy předtím. A pak najednou toto, jen z jedinýho prostýho důvodu, který jsem ani v nejmenším nezavinila. Vzal si do hlavy, do tý svý mladý, mužně krásný hlavy, že je špičkovej jezdec Formule 1, že má talent jako Schumacher, Senna, Prost, Hamilton a všichni ti další, že jenom stačí, aby si mohl sednout za volant pořádně nadupanýho vozu a všem ukáže. A já mu to umožnila…

* - * - *

(Úvaha vyšetřovatele kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka.)

_ My už tady nejsme na opravdu závažné případy, s námi tady vymetou úplně všechno. Malé město, kde je málo zločinů, a tak naše specializace je jenom na papíře. My, co máme dělat mordy a podobné případy, máme teď jet k nějaké bouračce. Prý tam zařvala nějaká ženská a celé je to nějaké divné, ale stejně. To mají přece vyšetřit dopraváci a ne my. Ale co, aspoň tu svou novou parťačku trochu zaškolím a zjistím, co v té holce vězí.

_ Stejně je parádní žihadlo, malá, štíhlá holka s velkýma, hnědýma kukadlama a pevnýma kozičkama, tak akorát do mých rukou, a ta její prdelka je také malá, štíhlá, také tak akorát každá půlka do jedné mé ruky. Celou bych ji unesl na jedné ruce v náručí a to se mi tuze líbí. Vypadá to, že má i něco v hlavě, rozhodně není blbá a chlapy dovede pěkně utřít a postavit do latě.

_ Veronika, moc pěkné jméno, a Hubačová, jasně, nomen omen. A navíc, a to se podržte, je udělaná do mé motorky, do té mé parádní nablýskané harleyky. Hned se kolem ní motala, okukovala ji pěkně zblízka a vyptávala se na to i ono a bylo vidět, že o harleykách toho dost ví. Chlapi na oddělení mohli puknout závistí, jakou mám parťačku, a když jsem ji vzal do našeho gangu, tak i tam šli chlapi do kolen. Takovou babu tam nemá nikdo. Ještě že jsem mezi nimi nejsilnější a že mám takový respekt, policajt a lamželezo, jinak bych si ji neudržel.

_ Dělají si z nás srandu, prý jsme dvojka jako z grotesky – Laurel a Hardy například a Chaplin měl také parťáka jako hora s mrožím knírem, jak také jinak. Nám říkají Golem a Tintítko, ale nám to nevadí, mně tedy určitě ne. Co bych se vztekal, bylo by to jenom horší. Veronika navíc není z cukru, dovede vzít za práci a když přijde na věc, dovede se i ubránit. Sílu nahrazuje neuvěřitelnou mrštností a dovedností různých úderů a kopů. Například její kop do výšky z otočky, no ten bych nechtěl schytat, úplně by mi vysklila ksicht.

_ Takovouhle parťačku si chci udržet, kde jinde bych takovou sháněl?

* - * - *

(Úvaha vyšetřovatelky poručíka Veroniky Hubačové.)

_ Takového mužského jsem si vždycky přála. Chlap jako hora, lamželezo, mroží knír, vyholená hlava v šátku, vysoké kožené boty, kožená kombinéza s cvočky a třásněmi, opravdová od harleyů. A ta jeho motorka je už úplně můj splněný sen. Je sice pako do motorek mnohem víc než já, ale který chlap není do něčeho úplné pako, no ne? Je to vidět na jeho baráku, v jedné půlce garážuje svou motorku a v druhé bydlí sám, no, bydlí je snad silné slovo, spíše jenom nocuje a někdy i jí. To když peníze na obědy v restauraci padnou na motorku. Prostě jenom postel, skříň, stůl a kuchyňská linka. Ještě že má aspoň nějaký nábytek, že nespává na matraci položené na zemi a oblečení mu nevisí na hřebíku ve zdi. Ale to jsou chlapi, tohle budu muset vzít do rukou sama. Přitom je to doktor práv a kapitán u policie, žádná podivná existence. Solidní chlap i eventuální otec rodiny.

_ Rozumějte, já nejsem žádná „správná dívka“, která své zájmy přizpůsobuje svému vyvolenému a je ochotná mu tolerovat úplně všechno, i přezíravé a hulvátské chování, to tedy rozhodně ne. Já mám své zájmy a svůj život a za tím si jdu. Jako mnoho drobných žen i já toužím mít vedle sebe silného, mohutného muže, ale dobračisko, kterého mám spolehlivě zkroceného a pěkně pod pantoflem jako pedály v autě. No a také silnou, těžkou motorku, která sama o sobě budí údiv a respekt a kterou zvládám i se svými necelými padesáti kily živé váhy. Mnoho děvčat raději volí koně, který je také silný a mohutný a dá se s ním mazlit, jenže já doopravdy raději motorku, na které se dá snadněji uhánět s větrem o závod a překonávat dlouhé vzdálenosti. Já jsem „reálná dívka“, která své okolí chce ovládat silou své vůle a svými bojovými dovednostmi, když není jiného zbytí. Proto jsem šla k policii, proto jsem si vybrala Jarka a proto se mi líbí jeho motorka. Já mu nic tolerovat nebudu a když se ke mně bude chovat přezíravě nebo hulvátsky, tak se se zlou potáže. To teprve uvidí, jaká dovedu být, i když je dvakrát tak velký a těžký jako já! Bude můj hodný chlapec a jeho motorka mé potěšení.

_ Jen ho musím nějak uhnat. Zkusím „kůže na kůži“ – kratinkou sukýnku a žádné kalhotky, tak se přece má na harleyce jezdit, nebo ne? Jinak by to bylo rouhání a hotová svatokrádež, no ne? To by v tom byl čert, aby na tohle nezabral. Že si toho nevšimne? Ale všimne, o to se už postarám.

_ Golem a Tintítko nás přezdili a prý jsme jako z grotesky, blbouni. Já jim ukážu Tintítko, jen co budu mít příležitost, tak jim předvedu, co dokážu! Golem by mne sice rozmáčkl holou pěstí hned napoprvé, ale než by ta pěst dopadla, byl by třikrát mrtvý na rozličné způsoby. Na mne si ani on nepřijde, jedině snad Chuck Norris nebo Charlie Chan by měli jakous takous šanci, ale pochybuji, že by uspěli proti mé „kůže na kůži“. Než by se vzpamatovali a znovu lapli dech, bylo by po nich. Poslední, co by zahlídli, by byla moje holá pipka ve výskoku a pak už jenom kop do jejich rypáků, blbounům. Ale vztekat se nebudu, planý vztek je známkou slabosti.

_ Jenže takového chlapa jako je Golem jen tak jinde nepotkám, toho si zdrhnout nenechám, výsměch nevýsměch! Ukážu jim, že jsem nejen mrštná a bojovná, ale že mám i něco v kebuli!

* - * - *

(Úvaha hlavní hrdinky příběhu o něco dříve.)

_ To je přímo otřesný, jak ten můj Jánošík pořád otravuje, abych mu půjčila svoje auto a nechala ho řídit. Nic proti němu nemám, je to mladej, krásnej kluk, úplně jako ten hrdina v tom filmu Jánošík, navíc je to šikulka, co má talent na ženský tělo. Bože, co on dovede se mou dělat, se mnou, starou bábou, vždyť jsem skoro o dvacet let starší jak on, navíc nejsem hezká a ani jsem nikdy nebyla, ale když on je přímo nemožnej řidič. Zaplatila jsem mu řidičák, doplatila ještě nějaký jízdy navrch, aby se naučil perfektně řídit, když je celej divej do aut, ale on je fakt příšerný kopyto. A to ho mám posadit za volant nadupanýho sporťáku, co klidně na jedničku udělá stopade? Co mu stačí jenom polechtat plynovej pedál? Já, baba, co takhle nikdy nejezdí, co si vychutnává šaltrpáku a plyn, co jezdí soutěže na okruhu a má jedno z nejnadupanějších aut v zemi? To se mám nechat vozit od hňupa, co neumí kloudně řadit a místo citlivejch nohou má koňský kopyta? Primitivní dřevěný protézy? Jenže on je se mnou stejně jenom kvůli mýmu fáru, on, kterej může mít na každým prstu dvacet mladejch, krásnejch holek. To ho mám nechat zdrhnout za nima? Tak si s ním hraju.

_ Já mám ráda věci i lidi pod kontrolou, já je ráda ovládám. A nespokojím se s drobečkama, já ráda ovládám nadupaný věci i lidi. Jako třeba moje auto. To není taková ta nákupní kabela s kolečkama a motorkem, ani rodinný auto na převážení kočárků, hraček a uřvanejch fakanů, já mám dvousedadlovej sporťák špičkový světový značky za pěknejch pár melounů, co mi pod plynovým pedálem tichounce přede, dokud ho nesešlápnu, a pak se rozeřve a vystřelí jak raketa. Fáro, jaký by rádi měli i profíci na okruzích. Však mi ho taky záviděj, však se taky se mnou kvůli němu kamaráděj.

_ No a s chlapama je to to samý. Nepotřebuju stárnoucího fotýrka s pupíkem a bačkůrkama, i když bych to s ním měla jednoduchý. To by byla zívačka. Já chci mladýho, spermatem nadupanýho kluka plnýho emocí, kterýho ale mám pěkně zmáknutýho a pod plnou kontrolou. Jako toho mýho Jánošíka. Mám to s ním jako se svým fárem. Stačí dát mu signál a on hned vystartuje a činí se, dokud mu neřeknu dost. A nemyslete si, neobskakuju ho, já nejsem žádná mamina. On obskakuje mě a nejen v ložnici, ale i v kuchyni! A když si troufne jen trošičku povyskočit, aby předvedl svý mužský ego, já jenom zvednu prst a sladce řeknu „Dej si bacha, Jánošíku, vzpomeň si, mám tě na háku!“ a on hned sklapne a je hodnej a poslušnej. Jako to mý fáro.

_ Ale měla bych se zklidnit a bejt přejícnější. Vždyť jde jenom o fáro a to se dá opravit, na to mám pojistku. Tak mu ho někdy půjčím, když bude fakt hodnej a pozornej. Budu ho mít tím spíš na háku, Jánošíka mýho, milovanýho!

* - * - *

(Rozhovor kapitána JUDr. Jaromíra Kohoutka s řidičem na dálnici.)

„Tak pane řidiči, pěkně pomalu a klidně. Nikdo vás z ničeho neviní, je vidět na první pohled, že to nebyla vaše vina, že ta žena vám vběhla pod auto sama. Jel jste klidně ve svém pruhu, před vámi velký kamion, nalevo kolem vás svištělo jedno auto za druhým a najednou ona. Vyběhla z odstavného pruhu, dálnice se tu stáčí doleva, takže jste ji přes ten kamion nemohl předem vidět. Nestihl jste ani zareagovat. Nabral jste ji čelní maskou, hlavou vám rozbila přední sklo, přeletěla přes auto a dopadla na zem těsně před druhé, které také nestačilo zabrzdit a přejelo ji. To už asi ale byla stejně mrtvá, takové tři nárazy nemohla přežít. Bylo to tak?“

„Ano, přesně jak jsem říkal tady dopravnímu policistovi. Já jsem opravdu přes ten kamion pořádně neviděl do odstavného pruhu, kde stálo to její auto a odkud ona vyběhla. No, spíše to vypadalo, jako by přímo skočila za ten kamion přímo přede mne. Ještě tam s ní stál nějaký muž, ale než jsem zastavil, tak zmizel, vůbec nevím kam. Ten za mnou zastavil také, zabrzdil tedy hodně prudce, takže do něj narazili ještě dva další za ním a pak jsme začali troubit, aby si ostatní dali pozor a zpomalili a přejeli doleva. Ještě jedna věc mi byla divná, a sice že před tím jejím autem také v odstavném pruhu stála bílá škodovka, podle značky odtud, a ta, když se to celé stalo, se ihned rozjela a ujela pryč. Nevím, co tady dělala a co se tu dělo, přes ten kamion jsem do té zatáčky pořádně neviděl a také v tom hustém provozu jsem sledoval auta přede mnou a nalevo a ne odstavené auto, i když je to takový bourák.“

„Hned jsme volali policii a sanitku, ta tady byla za chvilku, ale ona musela být na místě mrtvá. Nezkoušeli jsme s ní nic dělat, měli jsme strach, že má polámanou páteř a že bychom jí ještě víc ublížili. A také ta auta okolo, bylo by to o život. Leží tak, jak dopadla, možná, že s ní trochu pohnuli saniťáci, to nevím přesně. Espézetku toho bílého auta si nepamatuji, jen že bylo místní, podobně jako tenhle bourák tady. Jo a ten kamion byl z Rumunska a na plachtě měl velký nápis, možná, že byste ho podle něj mohli najít.“

„Dobře, já to mám zhruba poznamenané a také mám vaše nacionálie, ještě si vás předvoláme a všechno pořádně sepíšeme do protokolu. Kolegyně mezitím sepsala výpověď řidiče za vámi, asi se budou shodovat. Zkusíme najít další svědky, ten kamion bude zatím bůhvíkde, ale možná ho najdeme. Zkusíme najít tu škodovku, snad bude na záznamech z dálničních kamer. Vidím, že vy sám kameru v autě nemáte, že ne? Kdybyste si ještě na něco vzpomněl, hned mi zavolejte na tohle číslo, ano?“

* - * - *

(Toto pochopitelně není celá povídka, ale už jste viděli ukázku z detektivky s koncem?)