Nahoru (nadřízený prvek) Dolů (podřízený prvek) VRAM Knihy Nahoru (nadřízený prvek) Dolů (podřízený prvek) VRAM Knihy

Nebezpečné štěstí – co je co a komu dík

POZOR! Toto není knížka o prevenci nebo léčení mrtvice, ale o tom, jak se vyhrabat z psychického sajrajtu poté, co vás ta bestie klepne. Ale hlavně o rodinných, manželských a partnerských problémech, když láska začne haprovat anebo když rozkvete přímo nádherně. A to poslední vám všem z celého srdce přeji!

Toto je prostě šedesát povídek (= kopa) sepsaných mrtvici navzdory a týkajících se partnerských a rodinných povzdechů a pousmání, tedy lásce, to jest nebezpečného štěstí.

Nebezpečné štěstí je skutečně láska. Toužíme po ní, pídíme se po ní, usilujeme o ni a přitom dáváme všanc svou budoucnost a osud svůj i našich blízkých, zejména dětí, do rukou podezřelé chemie, o které je dobře známo, že zhusta funguje jen chvíli a poté vyprchá a zanechá nás s pustým a prázdným srdcem, mnohdy zaplněným nenávistí a zlobou ze zmarněné šance. Řekl bych dokonce, že přízvisko nebezpečné je ještě příliš mírné, lépe by sedlo hazardní, ale budiž.

Tahle knížka vznikla navzdory mrtvici, která mne klepla v listopadu 2019 a která zpočátku způsobila, že jsem ochrnul na pravou polovinu těla. Ležel jsem u sv. Anny v Brně, koukal do stropu a zoufal si. Pak jsem si uvědomil, že mi mozek pořád funguje a že levou rukou můžu dělat víc, než jen se nakrmit a vytřít si zadek. Tak jsem si nechal donést laptop a pustil se do restů, které mi zaváněly na pracovním stole. Ale to nestačilo, potřeboval jsem větší projekt. Totiž:

Práce, která nás baví a kterou děláme rádi a dobrovolně, je tou nejlepší medicínou na každý neduh.

Mrtvice a pobyt v nemocnici mimo jiné způsobily, že jsem rázem ztratil veškeré sociální vazby až na facebook a mail. Z nedostatku lepšího rozptýlení jsem přitom bilancoval svůj život a vzpomínal. Mnoho vzpomínek jsem od sebe zapudil, protože ani po letech jsem na ně neměl náladu, nad jinými se zase od srdce rozveselil, ale většina ve mně vzbudila právě ono pousmání. Pak tam byly i takové, které způsobily můj povzdech. Nepovedly se, co dělat, ale žádná tragédie to nebyla. A právě ty poslední dvoje byly nejlepší. Nemohu říci, že byly podkladem všech těchto povídek, ale sem tam některou jsem do povídky zapracoval a vhodně na ni upozornil. A ty ostatní? Co s nimi? Vezmu si je sebou tam nahoru…

Zbylý volný čas jsem trávil náhodným otvíráním internetových stránek a přepínáním kanálů na telce, až jsem z ničeho nic narazil na zdroj příběhů ze života, milostných příběhů příkladných i odpudivých, jak už příběhy ze života nepřežvýkané profesionálními pisálky bývají. Mohl jsem jim věřit nebo ne, bylo to tak napůl, ale já se rozhodl věřit, protože víra uzdravuje i zachraňuje. Každá víra, i ta.

Pustil jsem se do práce, protože mne příběhy zaujaly a vtáhly mezi sebe a já je začal zpracovávat, domýšlet, doplňovat o motivy jednání a konce příběhů, jak už to pisálkové dělají. Až na to, že já nejsem profík, já to dělal bez smlouvy, bez vnější motivace, jen pro sebe. Pro tu moji mrtvičku, pardon, té mé mrtvičce na potvoru. A najednou se děly divy, psal jsem jednu povídku denně, až se mi od klávesnice prášilo.

Povídky se vršily až jsem jich měl kupu. Velikou. Doplnil jsem je na rovnou kopu, aby se to lépe počítalo, a rozdělil na pět dílů po tuctu. Čistě pro přehlednost, bez nějakého třídění a přerovnávání. Nechal jsem je v původní, náhodné směsce, aby zůstaly autentické. A když jsem se po půl roce ocitl zase doma, příběhy jsem si zredigoval, učesal, zalomil a nakonec i publikoval v e-knize, kterou máte před sebou.

Jaksi sama od sebe se mi vykrystalizovala ich forma, která mi umožnila do příběhu vložit úvahy, které slušně vychovaný člověk nikomu nesděluje, zejména ne vypravěči. To takhle děláváme všichni, všichni něco skrýváme i před rodiči či nejlepšími přáteli, a pokud jim něco z toho řekneme, rozhodně to nebývá čistá a úplná pravda. Nebývá to tak? Já se přiznám bez mučení. Pak jsem vždy dbal na rozumnou délku povídky tak, aby čtenáře neunavovala a nemusel ji další večer dočítat. Prostě rukopisná stránka a něco málo navrch. Vždyť kdo má dnes čas číst? Kolikrát ani autor sám po sobě ne. Já se do toho často musím nutit.

Když jsem práci na knize končil, s údivem jsem zjistil, že jsem z psychické krize venku a že i má fyzická forma se zlepšila natolik, že zobu oběma rukama, i když s překlepy, a že jakž takž s pomocí jedné berle chodím. Ale pořád lepší než klepat jedním prstem levé ruky a jezdit na vozejku. No ne?

Jak jsem to napsal o té medicíně?

Takže za to všechno díky, veliké díky životu, osudu, Bohu či komu. Nebo i té mrtvici?

A pokud se vy sami hrabete ze sajrajtu po mrtvici, nemusíte rovnou začít psát knížku. Můžete začít dělat cokoliv, co vás baví, třeba, co já vím, pěstovat rajčata a papriky. To lze i za oknem v paneláku. A pokud dáte pozor, aby sousedům pod vámi nekapala se stropu voda, bude rodina jásat. A možná budou jásat i ti sousedi.

Ještě troška řečí o tématu. Chtěl jsem oslovit co nejširší oruh čtenářů. Které trable máme všichni (nebo téměř všichni) společné? Rodinné trable. Trable s láskou, s nebezpečným štěstím. S rodiči, partnery, dětmi, vnoučaty, s jejich nadbytkem či nedostatkem a tak dále a podobně. Ale hlavně jsem chtěl čtenáře pobavit, protože tohle potřebujeme ze všeho nejvíc. POBAVENÍ.

A nejlépe pobaví cizí trable.

Nakonec ještě dík konkrétním osobám. Chtěl bych především poděkovat svým vnučkám Nikolce a Tince, jejichž nevyčerpatelný elán dospívajících slečen plný smíchu, štěbetání, dovádění, drobných nezbedností a příchylnosti mne stále udržuje ve střehu a v dobrém rozpoložení. Díky nim nemám na stařeckou mrzutost ani pomyšlení. A to je fajn.

Ale hlavně – nemám čas se litovat.

Vratislav Mlčoch

Brno, září 2020

Pošta: babocka@vram.cz?subject=Koupě knihy Nebezpečné štěstí&body=Kupuji e-knihu Nebezpečné štěstí a cenu 199 Kč ihned uhradím na účet č. 214497083/0800. Současně se zavazuji, že knihu nebudu dále šířit ani vcelku, ani po částech. Knihu vzápětí obdržím na tento e-mail.